Je zachmuřený podzimní den a na mne padla melancholická nálada. V takovém počasí je nejlepší sednout si ke krbu nebo alespoň k radiátoru s dobrou knihou, řekněme nějakým historickým románem (případně nějakým hodně veselým vědeckým pojednáním). Vzal jsem to ale tentokrát za trochu jiný konec. U radiátoru sice sedím, ale nečtu, šetřím si oči pro dlouho odkládanou korekturu, která mne děsí (budu ji provádět patrně v noci). Opět se projevuje těžká forma prokrastinismu, tedy chorobného odkládání povinností. Z okna vidím zlátnoucí zarostlý svah stoupající z Podolí ke Kavčím horám, poslouchám Waltera Wanderleye a k tomu piju suché martini. Blbé je, že tohle nijak nesouvisí s knihami. Ono je těžké vpašovat na knižní blog úvahy o alkoholu, ale jakési předpolí jsem si snad těmi několika řádky vytvořil. Takže: dry martini.
Jde o můj nový objev (rozuměj: pro mne nový). Zatímco gin, v Čechách trestuhodně opomíjený (lacinější podniky ho nezřídka nemají vůbec, v lepších je Beefeater, v barech, které už se tváří jako hodny toho jména, lze nalézt maximálně Bombay sapphire a Lordson), jsem vyznával už delší čas (stavím ho vysoko nad whiskey nebo třeba nad koňak), k tomuto proslulému literárnímu (sic!) koktejlu jsem se dostal až nyní. A musím říci: padli jsme si do oka. Je to báječná věc. Původně jsem měl v úmyslu držet se přísně návodu Luise Buñuela (jehož řádky o alkoholu a tabáku patří k tomu nejlepšímu v rámci daného žánru), to znamená užití prvotřídního anglického ginu a dále homeopatického množství Noilly pratu a angostury; praktické důvody mne však přivedly k jinému řešení. Jako vermout používám extra dry Cinzano; angosturu, kterou v podstatě nelze sehnat, jsem si odpustil zcela a za gin posloužil Greenallʼs, který rozhodně není špatný, patří nicméně k ostrovnímu mainstreamu. Po několika zkouškách jsem pochopil, že verzi extrémně suchého, panenského martini (které spočívá v tom, že se sklenice naplní ginem a hýbne se s ní v přibližném směru Francie či Itálie, maximálně se stěny sklenice vermoutem navlhčí) nechám věrným Buñuelovým následovníkům; sám se přidržuji poměru tři díly ginu, jeden díl vermoutu (nedávám olivy ani citronovou kůru). Skvěle se u toho přemýšlí, kontempluje.
Tak. A abych na závěr ještě nějak potvrdil právo tohoto příspěvku přežívat v rámci knižního blogu, připojuji pár vět o čtení a alkoholu. Jde o poměr zvláštní. Zejména náročná literatura vyžaduje jasnou mysl. Přesto jsem vypozoroval symbiotické momenty. Mírná ebrieta se například vůbec netluče s četbou poezie – naopak. Zcela zvláštní zážitek paradoxně představuje i četba vědeckého pojednání podepřená alkoholem. Zpočátku se nic neděje, ale najednou se mysl zbystří, člověk začíná vidět souvislosti, které by mu obyčejně unikly, vede tiché polemiky s autorem, domýšlí si nejrůznější věci, až se nakonec zcela odpoutá od textu, přestává číst a v hlavě mu běží řetězy myšlenek a argumentů, které již nejsou přísně vázány na knihu, již právě odložil, jakkoliv k nim zavdala podnět…
Jdu míchat.
Bibliofilův blog 