Poškozené knihy

Tímto zamyšlením, byť nepřímo, navazuji na příspěvek o údržbě kožených vazeb, který byl na dlouhou dobu posledním, jelikož jsem měl jiné starosti.

Nesetkal jsem se dosud s člověkem, který by úmyslně poškozoval knihy, všiml jsem si však, že poměr lidí k poškozeným knihám – potrhaným, znečištěným, naraženým, s uvolněnou či zašlou vazbou etc. – se velmi různí. Na jedné straně stojí až jakási hrůza z knih, které jsou nějakým způsobem zmrzačeny, na druhé straně panuje vůči těmto zraněním značná tolerance, ano až lhostejnost, snad dokonce i preference knih, které mají do sebe fyzicky vepsánu svoji historii v podobě šrámů. Znám akademika, který si každou novou knihu sám pečlivě zabalí (nedovolí to knihkupci) a s úzkostlivou šetrností ji uloží do brašny. Předpokládám – a jistě nejsem daleko od pravdy –, že doma ji stejně pečlivě postaví na předem určené místo v knihovně, dokonale zbavené prachu, a když ji pak čte, bere ji jako svátost do vymydlených rukou a opatrně obrací stránky, aby snad prudkým pohybem nezpůsobil pomačkání papíru. Spolužák na gymnáziu si naopak koupil Dějiny zemí Koruny české s odervanými deskami, pouhý knižní blok, jen proto, že byl podstatně levnější, a s odůvodněním, že mu jde přece o text. Pamatuji si celkem dobře, s jakou ošklivostí jsem tehdy zíral na to zrůdné torzo knihy, kterou bych nechtěl ani zadarmo, a pokud bych ji koupil, tak jen z toho důvodu, abych ji spálil, stejně jako jezdec utratí ze soucitu svého koně, který si zlomil ve stepi nohu.

Pokud jde o můj osobní poměr k poškozeným knihám, vypozoroval jsem zhruba toto: nelekají mne nikterak známky přirozeného opotřebení, které vznikají dlouholetým užíváním. Je zcela přirozené, že tisk ze 17. století má stránky potřísněné skvrnami a prožrané larvami hmyzu, oslí uši, naražený hřbet a rohy, naprasklé vazy, že titulní list zdobí provenienční přípisy a vlastní text poznámky předchozích majitelů. Nic z toho neubírá knize na její kráse, naopak. Dokonce i vážná poškození, která lze již spíše chápat nikoliv jako nemoc stáří, ale jako skutečná zranění, nepůsobí zde tak nepatřičně. Je to podobné jako u lidí. Devadesátiletý stařec může být nemocný – bylo by zvláštní, kdyby nebyl –, a i když má nakrásně místo pravé nohy protézu, stále není pohled na něj tak tragický jako pohled na mladou dívku s amputovanou nohou nebo těžce nemocné dítě. Vadí mi předčasně zničené „mladé knihy“, knihy po těžkých úrazech, u nichž je patrné, že nemohly vzniknout přirozeným opotřebením, že se muselo stát něco zlého. (A propos: není poškození jako poškození: zvlášť nerad mám upatlanost, která vzniká, setká-li se kniha s jídlem, a pak samozřejmě natržení stran.) Nesl jsem si jednou do hospody skoro novou knihu, už ani nevím proč, a těsně před ní mi vyklouzla z ruky a tvrdě dopadla do směsi zčernalého sněhu, asfaltu a silničářského štěrku. Samozřejmě se to neobešlo bez vážných následků. Držela pohromadě, to ano, dala se číst, to ano, ale přesto jsem si tehdy vážně hrál s myšlenkou, že ukrátím její utrpení, zničím ji zcela a pořídím si novou. Nedokázal jsem ji číst, měl jsem zlost na svou nedbalost a nešikovnost a pohled na ty hrozné šrámy, tak nápadné vzhledem k jejímu očividnému mládí, mi to neustále připomínaly. Nezničil jsem ji tehdy, jen schoval a postupně si na ni, na mrzáka, zvykal. Dnes, po letech, už se rány zacelily natolik, že ji mohu normálně používat a nepůsobí mezi svými nepoškozenými sestrami nijak nápadně. Zůstaly jizvy, ale ty se ztrácejí mezi přirozenými vráskami zralého věku.

Ještě jedna věc s tím souvisí: stará a pro mne stále ne zcela rozřešená otázka značení v knihách. Vpisovat, nebo nevpisovat? Těžká věc. Po všech těch zkušenostech s knihami, po tom, co jsem poznal, jak je zajímavé nalézt ve staré knize poznámky předchozích majitelů či v dlouho nečtené knize poznámky vlastní, po tom, co všechno jsem o této otázce přečetl, od Masaryka až po Eca, měl bych odpovědět jednoznačně: „Ano, vpisovat.“ Koneckonců to zcela koresponduje s tezí užívání knih jako nástrojů, již jsem přijal. Přesto to není tak jednoduché. Stále mám – zvláště u některých knih – veliké zábrany (a že je měli i mnozí naši předkové, o tom mne přesvědčuje řada starých knih, které mi procházejí rukama a v nichž není ani čárka, ba ani ex libris, a přesto nesou stopy užívání a nevěřím, že by nebyly čteny). Je prostě těžké vzít pero a sáhnout jím, jednou provždy, definitivně, do té čisté bělosti papíru. Podobně jsem to ostatně cítil i u kreslení: první tah na čistém archu, který ho nenávratně pošpinil, byl pro mne rovněž obtížný, přišlo mi to jako velké riziko. Co když výsledek nebude estetický? Jenže obrázek má tu výhodu, že ani nejlepší kreslířský papír není tak drahý jako kniha; dá se zmačkat a vyhodit (veškeré výtvarné zmetky jsem také vždy svědomitě ničil, nikdy si nic nenechával, ani ze studijních důvodů, ani z piety, protože pohled na to bych nesnesl). A tu jsme u kořene věci. Kniha díky své zvláštní povaze je sice nástrojem duševní práce a nositelem textu, ale zároveň – mluvím pochopitelně o knihách jisté úrovně – také krásným artefaktem, estetickým předmětem, který byl promyšleně vytvořen tak, aby se líbil. Všichni, kdo se na výrobě knihy podílejí, od typografa přes sazeče až po tiskaře, jsou vedeni touto snahou po kráse. Sáhnout do výsledku této snahy je sice možné, ale v některých případech je to podobné jako vzít fix a přimalovat postavě na Rembrandtově plátně vousy. Úmyslně jsem celou situaci vyhrotil ad absurdum, protože jsem nenašel lepší způsob, jak objasnit, z čeho pramení tento můj trvalý ostych. Vyjádřil bych to asi tak: Nic proti vpiskům, pakliže v knize vypadají hezky. Kdybych měl tuto záruku, neváhal bych si dělat poznámky i do nejvzácnějších bibliofilií. Jenže kde ji vezmu? Zvláštní je, že zatímco řada cizích rukopisných poznámek v knihách na mne působí nesmírně esteticky a činí knihu po výtvarné (a v případě inteligentních glosátorů i obsahové) stránce cennější, než by byla bez nich, mé vlastní vpisky mi přijdou vesměs nesmírně hnusné, vyloženě hyzdící. A teď nemluvím o nějakých kaligrafických poznámkách typu Florian či Deml ani o vypsaném humanistickém písmu barokních učenců, ale o normálních poznámkách normálních lidí. I kdyby se jejich autoři pohybovali až na hranici dysgrafie, neleknu se při pohledu na jejich záznamy v knihách tak, jako když otočím stránku a pohled mi padne na moje písmo. Ale proč? Na to jsem ještě nepřišel. Vím ale, že přinejmenším několik knih jsem svými poznámkami nenávratně pokazil. Pomohl mi až zvyk. S odstupem času se mi většinou tak hrozné nezdály a v některých jsem snad nalezl i jisté zalíbení. Koneckonců – a tím bych tuto podivnou úvahu uzavřel – právě zvyk hraje velkou roli v životě s poškozenými knihami obecně: i mladé nepřirozeně zraněné krásky, na které zprvu bolí pohledět, se po čase stávají přijatelnými a člověk je opět rád a bez ostychu bere do rukou. Jak říká Vančura: Čas propůjčuje důstojnost i zrůdám.

Ukázka č. 1: Poškozený starý tisk (Historia de haeresi Lutherana, 1724). Knižní blok i vazba jsou zvlněny vlhkostí, kůže značně opotřebovaná, na hřbetu místy prodřená, požerky hmyzu. Navzdory uvedeným vadám není na knize nic neestetického: drží pohromadě, dá se číst a uvedené vizuální kazy jsou vzhledem k jejímu stáří zcela přiměřené.

Ukázka číslo 2: Knížka z dvacátých let. Brož je silně opotřebovaná (viz hřbet), archy neodborně rozřezané, ohmataná… Ale stejně krásná. Patří to k ní.

Ukázka číslo 3: Nová kniha, která pouze jednorázovým neopatrným zacházením (přeprava v kufru) utrpěla nevratné škody na ořízce a obálce. Vzhledem ke stáří (či spíše mládí) by měla vypadat jako na knihkupeckém pultě – leč nevypadá. Fotografie není schopna zachytit všechny detaily: ořízka je špinavá, poškozená nějakým tvrdým ostrým předmětem; folie obálky se odchlipuje, kniha má oslí uši. V reálu to působí opravdu nehezky. Kdyby tak vypadala po pětiletém pilném užívání, neřeknu ani popel, ale takhle…