Další perla z mé oblíbené edice. Zároveň pozoruhodná kritika osvícenství (psáno 1819!), hodně jsem se nasmál. Kdyby se toho dožil Josef II., asi by se docela divil. Škoda že Saudek zvolil pro Aufklärung výraz osvěta; překlad osvícenství by byl nejen možný, ale v tomto případě vzhledem ke kontextu jistě správnější.
Pafnucia to už za života jeho pana otce v hloubi srdce žralo, že národ a stát jsou podle jeho rozumu pustě zanedbávány a hynou. Rozhodl se, že povládne, a jmenoval ihned prvním ministrem své říše sluhu Andrýska, který mu kdysi, když v hospodě za horami zapomněl peněženku, půjčil šest dukátů a tím ho zachránil z velkých rozpaků. … Pafnucius chtěl ihned dát edikt vytisknout palcovými literami a vylepit na všech nárožích: že od této chvíle je zavedena osvěta a aby jedenkaždý toho dbal. Znejmilejší Sire! zvolal však Andrýsek, znejmilejší Sire. Takhle to nepůjde! – A jakpak jinak, můj milý? pravil Pafnucius, uchopil ministra za knoflík a vtáhl ho za sebou do kabinetu, jehož dveře zamkl.
Pohleďte! pravil Andrýsek, když usedl na malý taburet proti svému knížeti. Pohleďte, nejmilostivější pane! Účin vašeho knížecího ediktu stran osvěty by snad byl ošklivě rušen, kdybychom s ním nespojili opatření, která se sice zdají krutá, která však jsou příkazem moudrosti. Než se pustíme do osvěty, to jest než vykácíme lesy, učiníme řeku splavnou, vysadíme brambory, zlepšíme vesnické školství, založíme aleje akátové a topolové, než nařídíme, aby mládež zpívala svou ranní a večerní píseň dvojhlasně, aby se stavěly silnice a očkovalo proti neštovicím, je třeba, aby ze země byly vypovězeny všechny osoby nebezpečného smýšlení, jež pranic nedbají na hlas rozumu a svádějí lid k samým hloupostem. Četl jste Tisíc a jednu noc, znejmilejší kníže, neboť vím, že váš nejosvícenější nebožtík pan otec, pánbůh mu dej věčnou slávu, měl zálibu v takovýchto ošemetných knížkách a vám je kladl do rukou, když jste ještě ráčil používat koníčků a pojídat pozlacené perníčky. Nuže! Z této naprosto popletené knihy ráčíte snad, nejmilostivější pane, znát tak zvané víly, dojista však netušíte, že se různé z těchto nebezpečných osob usadily ve vaší vlastní drahé zemi, zde zcela blízko paláce, a tropí tu všelijaké nepřístojnosti.
…
Provozují nebezpečnou živnost divotvorců a bez ostychu pod jménem poesie rozšiřují tajný jed, jenž činí lidi zhola neschopnými k službě osvěty. A pak mají takové nesnesitelné protipolicejní zvyklosti, že by už pro ně neměly být trpěny v žádném civilisovaném státě. Tak například víly se pranic neostýchají, kdykoli je napadne, projíždět se vzduchem se spřežením holubů, labutí, ba dokonce okřídlených koňů. Ale já se ptám, nejmilostivější pane, má to vůbec smysl, propočítat a zavádět nějakou rozumnou celní osnovu, když v státě žijí osoby, které dovedou každému lehkomyslnému občanovi házet neproclené zboží do komína podle libosti? Pročež, nejmilostivější pane, jakmile vyhlásíme osvětu, pryč s vílami! Jejich paláce dáme obklíčit policií, jejich nebezpečný majetek jim zabavíme a je samé dáme jako vagabundy postrkem dopravit do jejich vlasti, jež jak, nejmilostivější pane, víte z Tisíce a jedné noci, je zemička Džinistan.
Máme s touto zemí poštovní spojení, Andrýsku? optal se kníže. Toho času ještě ne, odvětil Andrýsek, ale snad je po zavedení osvěty s užitkem zřídíme. – Ale Andrýsku! pokračoval kníže, nebude se náš postup proti vílám zdát krutý? Nebude zhýčkaný lid reptat?
Také proti tomu známe lék! odvětil Andrýsek. Ne všechny víly vypovíme do Džinistanu, nýbrž některé si tu necháme; ale nejenže je zbavíme všech zbraní, jimiž by mohly škodit osvětě, použijeme i vhodných opatření, abychom je přetvořili na užitečné občany osvíceného státu. Nebudou-li mít chuti k solidním vdavkám, nechť pod přísným dozorem konají nějakou užitečnou práci, třeba pletení ponožek pro armádu, když je válka, a tomu podobné. … Pokud se týká provozovacích prostředků víl, poputují holubi a labutě jako vzácné pečeně do knížecí kuchyně, s okřídlenými koňmi pak se mohou konat pokusy o jejich zvelebení a převýchovu na užitečné bestie tím, že jim křídla ustřihneme a že jim dáme suchou píci, kterou, jak doufám, zavedeme spolu s osvětou.
Přátelé následovali doktora několika pokoji, v nichž nebylo celkem nic podivuhodného krom několika zvláštních zvířat, zaneprázdněných čtením, psaním, malováním a tancem…
Svůj vědecký věhlas založil [profesor Moš Terpin], když po rozsáhlých pokusech šťastně přišel na to, že tma má svůj hlavní původ v nepřítomnosti světla.
…
Prostřednictvím svého nastávajícího zetě dosáhl místa generálního ředitele všechněch přírodních záležitostí ve státě, což mu vynáší spoustu peněz a jiných výhod. Ve funkci generálního ředitele censuruje a reviduje zatmění slunce i měsíce, jakož i předpovědi počasí, obsažené v kalendářích vládou povolených, a zpytuje zejména přírodu v sídelním městě a jeho okolí. Z těchto důvodů dostává z knížecích lesů nejvzácnější divokou drůbež, nejvzácnější zvěřinu, kterou si dává péci a požírá, aby vyzpytoval její přirozenost. Píše teď také, anebo to aspoň předstírá, pojednání o tom, proč víno chutná jinak než voda a také jinak účinkuje. Chce ji prý věnovat svému zeťovi. Rumělka mu vymohl, že Moš Terpin kvůli tomuto pojednání smí den ze dne studovat v knížecích sklepech. Prostudoval už hektor starého rýnského, jakož i několik tuctů lahví šampaňského; nyní zkoumá sud alikante.
Bibliofilův blog 